KUBOVA HUŤ A OKOLÍ : VÁLEČNÉ OPEVNĚNÍ KUBOVA HUŤ

Válečné opevnění Kubova Huť

V souvislosti s rostoucími obavami se v roce 1938 přikročilo k budování souvislých linií lehkého opevnění, tzv. řopíků, postupně budované úseky propojovaly jednotlivé uzávěry v souvislé pásmo opevnění. Již v roce 1937 byla budována obrana strategické železniční trati z Vimperka ve směru na Kubovu Huť. V témže roce byla i projektována nová trasa průběhu opevnění v prostoru Kubova Huť – Český Krumlov přes Horní Vltavici, Lenoru a Volary, která vedla podél Vltavy až k Želnavě a odtud přes masiv Blanského lesa ke Krumlovu. V roce 1938 bylo zadáno k výstavbě 598 řopíků, avšak do ukončení prací se podařilo vybudovat celkem asi 420 objektů, řopíky z roku 1937 v to počítaje. Trasy linie vytýčené v roce 1938 procházely často velice náročným terénem, přičemž bylo nutné v některých případech budovat přístupové cesty nebo kolejové svážnice pro dopravu materiálu na stavbu. Mnichovský diktát zastihl mnoho objektů ještě v bednění, pro některé byly připraveny výkopy a na mnoha místech se ani nezačalo ještě pracovat.

Některá opevnění byla jakousi zmenšeninou těžkého pěchotního srubu, a to nejen vnější podobou, ale i vybavením. Zbraně (1–2 lehké nebo těžké kulomety) byly zalafetovány v ocelolitinových střílnách, zalomený vstup byl opatřen mříží a pancéřovými dveřmi a byl chráněn vchodovou střílnou, ruční ventilátor zajišťoval dodávku čerstvého vzduchu a chránil tak osádku v počtu 5 až 7 mužů před zadušením splodinami vzniklými při střelbě. K obraně týlu dále sloužil granátový skluz a k pozorování jeden nebo dva periskopy ve stopě pevnůstky. Konstrukce objektu byla železobetonová o síle čelní stěny a stropu 80 nebo 120 cm (normální nebo zesílená odolnost), navíc byla ze strany nepřítele pevnůstka opatřena kamennou rovnaninou a zemním záhozem, takže odolávala zásahům střel ráže 105 mm při normálním nebo 155 mm při zesíleném provedení. Stavbu řídily jednotlivé armádní sbory (I. až VII.) pod dozorem Ředitelství opevňovacích prací (proto název objektů – „řopík“ ), které vypracovávalo typové výkresové dokumentace a schvalovalo taktické rozmístění objektů v terénu. Výstavba byla rozdělena na jednotlivé stavební úseky po zhruba 20–100 pevnůstkách a byla zadávána civilním firmám formou neveřejné soutěže. Nejdůležitější prvky (střílny, cement) však dodávala přímo vojenská správa. Na správný postup výstavby měl dbát velitel stavebního dozoru, jmenovaný většinou od jednotky, která měla pak daný úsek hájit. Postupem času bylo vytvořeno ve dvou základních stupních odolnosti pět typů objektu, jejichž použitím mohl být přehrazen jakýkoliv terén bez používání atypických řešení. Každá z těchto základních variant pak měla další podvarianty lišící se například zrcadlově otočeným půdorysem, výškovým řešením či různým rozevřením os střílen, což zjednodušovalo a zrychlovalo výstavbu a především umožňovalo využití typového vnitřního zařízení.

Po vyhlášení mobilizace zaujala armáda obranné pozice, narychlo byly stavěny improvizované kryty v místech chybějících řopíků a byla budována síť zákopů a pozorovacích a kulometných stanovišť, což je zřejmě patrné i okolo Kubovy Huti. Šumavské opevnění obsazovaly tři pěší pluky: na jihu (Blanský les) 1. pěší pluk z Českých Budějovic, střední část – naše – připadla 11. pěšímu pluku z Písku a Klatovsko obsadil 35. pěší pluk. Páteř obrany tvořilo právě lehké opevnění. Řopíky z roku 1937 byly již kompletně dokončeny a vybaveny, v objektech byly lafetace, dveře, ventilátory a periskopy (v řopících na KH je zachována v několika případech část lafetace). Daleko hůře na tom byla většina objektů z roku 1938, některé byly těsně po betonáži, avšak např. v okolí Lenory a podél Vltavy byly již řopíky dohotovené a v některých důležitých objektech bylo instalováno i vybavení. Ostatní objekty v různém stadiu rozpracovanosti byly připraveny k improvizované obraně. Lafety nahradily jednoduché závěsy se stolky pod střílnami, prázdné otvory pro periskopy se ucpaly a pozorovalo se jen střílnami. Okolo některých objektů se do dnešní doby nacházejí nábojnice, které svědčí o přestřelkách, které se v oné napjaté době u řopíků odehrávaly.

Po mnichovské dohodě začala německá armáda (VII. sbor, velitel gen. Schobert) s postupným obsazováním našeho území. Většinu opevnění zabrala německá armáda již 2. 10., takže naši vojáci nestihli stáhnout veškerý materiál, u objektů zůstaly např. zátarasy a kupodivu ani osádky řopíků při ústupu většinou nepodpalovali bednění, jak bylo v jiných oblastech zvykem (toto dřevěné bednění se nachází, i když neúplně i v našich řopících na Kubově Huti). I vyklizené objekty prý budily v německé armádě značné obavy, z historických fotek je patrné, že se k řopíkům přibližovali s bílou vlajkou. Po obsazení ihned podrobili naše pevnosti odolnostním zkouškám. Proto jsou některé objekty poškozeny trhavinami nebo střelbou.Konce války se dožilo něco přes 250 řopíků. Ještě v létě 1945 byl Američany odstřelen jeden objekt u Lenory.


Mapa

Připravuje: Informační server ŠumavaNet.CZ ve spolupráci s Obecním úřadem Kubova Huť
Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ